ci(n)ty

Život je boj, říkají.
Je-li to tak, pak protivník právě složil zbraně.
Protože vezmete-li člověku všechno,
nezbude nic, co byste proti němu mohli použít.

Od jedničky k nule …
teoreticky nekonečno

Jenže někdy se ukáže, že jednička byla nulou vždy
A zůstane jí

I kdyby vylezla na osmitisícovku

Zpátky od řeky

Nepomohlo to

Mám jen hlavu plnou nejarního větru

A Tebe

Málem jsme tu zimu přežili

„mtr“

Bože, jak já nenávidím tyhle zkratky

Vedou do nikam

Zahlídl’s je

Hmmm, tak TENHLE Tě nahradil

Víš, co se patří

Usmát se

Přát jim lásku a štěstí

Pro dnešek ale dobré vychování končí tam,

kde plastovej příbor a tácek z fast-foodu

Navrch přidáš co zbylo v srdci

A zas Ti bude po zbytek týdne zle

Už bys měl vědět, že laciný věci bývaj‘ bezcenný 

Zbyla jen Plzeň.

A Gambrinus.

Dvakrát.

Jak „Deset stupňů ke zlaté“.

Nevyhrál jsem.

Mám jen cenu útěchy.

Výměnou za opojení.

Na chvíli.

A hořkost.

Až do rána.

Stejně miluju bublinky.

A pivo dáme k ledu.

Má rád Operu.
A vyžehlený věci.

Já nerozpoznám Tibaldi od Callas,
fandím Firefoxu
a vyžehlit neumím ani průser.

Natož rukáv od košile.

Asi jsem levej.

A tak nám oběma nezbývá,
než dál hledat.
Toho pravýho.

Seděli proti sobě, jeden proti jednomu.

Předstíraje, že každý z nich má plnou hlavu toho druhého.

A v srdcích obou byl přitom kdosi třetí.

Zneklidněni, spěchali zpět domů k večeři.

K těm čtvrtým …

Zoufalej. Jak nepovedenej pokus sebevraha.

Osamělej. Jak poslední vločka při jarním tání, co už viděla všechny ostatní umřít.

Zbytečnej. Jako slova, který nikdo nechce slyšet.

Zapomenutej. Jak sen, co se zdál jen málo.

Smutek všude okolo.

Až je to k smíchu … 

„Ty narozky oslavíme později …“

„Vánoce si uděláme v lednu, jo?“

„Uvidíme se příště.“

„Zavoláme si.“

„Napíšu …“

Pláňata, kam se podíváš …

Mám rád Vánoce

Jsou takové – lidské

Plno stresu

Kopa starostí

Trocha lásky

Christmas Limited Edition*

Mám rád Vánoce

K smrti rád

* „naoko“, poznámka překladatele